Nohy tě nesou životem,
ne hlava

Úbočím nad Slapskou přehradou se rozléhal jasný ženský hlas: Muuůůůůůžešš! Byla to odpověď ženy – matky na volání jejího potomka. Asi to všichni známe, ať už jsme nebo nejsme rodiči. Dítě cca od 3 až do 10 let mívá často ve zvyku na mámu volat v určité tónině a barvě hlasu. Typicky to zní: Mami? Máami. Mááááááámíííííííííííííííííííííí. Bez okolků plně chápu, že je to otravné a zároveň, že je to součástí rodičovství. Avšak za odpovědí „Můžeš“ se neskrývalo povolení k něčemu, ale nabídka, aby dítě přišlo. „Můžeš přijít,“ zaznělo následně z matčiny strany. Tedy zaber nohama a nech se tak nohama donést za matkou (později v životě za tím, co chceš a potřebuješ).

Tato vzpomínka mi přišla na mysl dnes ráno. Uvědomila jsem si, jak tok mých myšlenek silně překryje činnost, kterou fyzicky dělám. Jak není pro mě nejsnazší být v pozornosti k dané činnosti. Konkrétně jsem si stlala postel a natahovala plachtu na matraci. V mé hlavě však šli úvahy a představy, reakce a názory, které byly hojně zabarveny emocí hněvu. Věděla jsem, co to vyvolalo. Byl to konkrétně kurz, který mě velmi zklamal. A já jsem se rozhodla požadovat peníze zpět. Vím, že jsem udala důvody, které byly na místě. Nechtěla jsem se vyvršit na dotyčného lektora, ale jasně se postavit k tomu, že kurz neodpověděl popisu a také finanční částce za něj. Kulhal jak na výkladu, tak i po metodické stránce. Takže proč to potřebuji přehrávat ve své hlavě stále během stlaní postele? Jaké by to bylo, kdybych se alespoň na chvíli věnovala tomu, že natahuji a zasouvám okraje plachty pod matraci? Nebo čemu jinému můžu dát pozornost? Již jsem napsala email, ve kterém jsem své stanovisko popsala a teď jen čekám na odpověď? Jakmile se mi podařilo hněvivé promítání dát stranou, vytvořila jsem prostor pro – hádejte co! Vlastní tvorbu: napsat článek (ano, je to přesně tento), nahodit akvarel s tématem koní nebo se pustit do práce s umělou inteligencí od Leonardo.

Je však důležité uvést, že mému uvědomění předcházel jeden sice malý, ale o to silnější krok: STOP – co se to tady hergot děje? Tato stopka s následnou otázkou a také celkové malé zastavení vlastního těla, je natolik silné, že intenzitu rotujících myšlenek protne. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že zastavení s uvědoměním si plosky chodidel a opíráním se jimi o zem, je silně stabilizující pocit v těle. Od chodidel se můžu posouvat dál do celkového pocitu ve vlastním těle. A přijít lépe k tomu, co chci opravdu teď tvořit/dělat, co opravdu teď potřebuji, protože hněvivé rotování v mé hlavě je vlastně nic nepřinášející. Ochuzuje mě o jiné možnosti.

Marion Woodman ve své knize Těhotná panna krásně slovy vystihuje moment spojení těla a mysli: „Tělo musí pochopit, že se má stát nádobou tvořivosti.“ Je to to temenos, o které se můžeme opřít (Môooóóóóžešš!), abychom mohli zklidnit mysl natolik, aby nám byla ku prospěchu, obohacení, partnerkou v životě. Ne velínem, který řídí a nese životem. Tím nás nesou nohy a dále celé tělo, skrze něž se v životě realizujeme.

„Muuůůůůůžešš! Můžeš přijííííít“ a tvořit to, co je užitečné a obohacuje nejen tebe ale i tvé okolí.