ARTE

Dospělost je čas, který můžeme do jisté míry definovat věkem, například právně začíná od 18 roku života. V té době mnoho z nás dostane do rukou výuční dopis pro nějaké řemeslo nebo maturitní vysvědčení. Někteří jdou dál a po pár letech většinou převezmou diplom. Ať tak či onak, přijde zkrátka čas, kdy jsme jednoznačně sami za sebe. První práce a výplata, první nájem, první odvody nebo první zkušenost na pracovním úřadě. První omyly, výpovědi či podpisy, kterými se zavazujeme. Začátek oficiální dospělosti je obdobím v našem životě, které nám přináší mnohé výzvy. Jeden by se z toho někdy i po***l.

Pamatuji si ještě dnes, jak jsem v sobě vnímala příchod konce mých studií na vysoké škole. Co po ní? Jak si na sebe vydělám? Co chci dělat, abych mohla vůbec tvořit a stíhat to? Nechtěla jsem viset na rodičích, bylo mi už 26 let a byl nejvyšší čas se postavit na vlastní nohy. A tak jsem se zaměstnala, našla si nájem v malém pokoji a těšila se na výplatu každý měsíc. Začátky byly krušné. Neměla jsem ani postel, vlastně pokud by mi moji noví spolubydlící nepůjčili matraci, spala bych na holé zemi. Teď by se sem do textu o artefiletice a arteterapii hodil nějaký úžasný příběh o vlastní píli a houževnatosti, jak mě uvedené techniky spasily a pak i nějaká ta čísla mluvící o mém úspěchu. Nic takového pro pomyslný časopis úspěšných nemám. Mám však zkušenosti s antidepresivy, úzkostí, panickými ataky, mnoha terapeutickými sezeními, kurzy, workshopy, proplakala jsem Canal LaManche a zapsala stohy stránek vlastního deníku. A při tom pracovala v reklamě jako grafička. A jsem tady. V době psaní tohoto textu je 39 let.

Přišla jsem na to, že člověk může dlouhá léta budovat dům z cihel vlastního nevědomí, netušíc, že ​​tím vlastně buduje znovu ať už neodžité trauma, křivdy nebo vyjadřuje něco, o čem se například v rodině či společnosti zkrátka nemluvilo. Neboť církev, nebo stát, nebo sousedé, nebo nějaký člen rodiny… Že může zasadit semínka strachu a napětí do svých vztahů, práce či vlastní tvorby a najednou zjišťuje, že zplodil sebe do situace, v níž se dá sotva dýchat natož žít.

Tak se stalo, že jsem si před několika lety začínala v sobě uvědomovat neutuchající otázku: jak to změnit? Kde je ten první krok? Jak se to dělá, abych to měla v životě jinak? Na internetu spousta skvělých článků, které popisují mé pocity, ale nikde jasná řada typu: vezmeš dvě vejce, vyšleháš do pěny a pak postupně po lžících přidáš křišťálový cukr. Cítila jsem se zoufale a vlastně jsem si ani nebyla jistá, zda vůbec něco takového existuje. A pokud, jestli to psychicky, fyzicky a emočně zvládnu.

Nic netušíce, přihlásila jsem se do Systematického dvouletého kurzu v artefiletice a arteterapii. A našla své odpovědi. Několik skvělých „receptů“, které mají především výtvarně-tvořivý ráz. Bez nutnosti, aby byl člověk obdařen uměleckým talentem. Zároveň se začala ve světě ukazovat čísla, jak velký léčivý vliv může mít vlastní expresivní výraz, je-li dobře vedený. Zaznělo ve mně to velké osobní zacvaknutí, které mi začalo dávat smysl. Artefiletika a arteterapie jsou velmi mocnými nástroji, které umí pomoci například: máte-li v těle tzv. zamrznutí jako odpověď na těžkou/traumatickou událost (Nicole LePera), „urychluje“ vaše období návštěv terapeuta tzn. pracujete na zadáních i doma, umocňuje se tím terapeutický proces a vám je lépe. Dále jsou techniky silně zdrojující, tedy neupadáte jen do frustrujících, negativních myšlenek, ale vidíte i pozitiva a svůj potenciál. Mozek zapíná několik svých center, kterými lépe zregulujete a zklidníte vlastní mysl a tělo. Ale hlavně si v bezpečném prostoru, nejčastěji ploše papíru, můžete postavit novou verzi domu, který je více vědom, zasadit semínka jiných postojů a zkusit nechat vyrůst něco nového, nebo jen zkrátka to vaše. A konečně zplodit sebe sama do světa a vztahů, které opravdu chcete žít. V podpoře, v lásce, v opravdovosti, nanečisto a v bezpečí. To vše umožňují techniky artefiletiky a arteterapie.